ZE SVĚTA KOVOVÝCH ZNÁMEK (32) Známky ústavů pro choromyslné
Šíři spektra vydavatelů účelových známek dokládají ražby, které vydaly zemské ústavy pro choromyslné.
Dobově možná součásti běžného každodenního života v ústavu, dnes však vyvolávají řadu otázek. Předně: komu byly určeny, kdo na ně měl nárok a kde se vlastně užívaly. Z pohledu dnešní doby plné zákazů konzumace alkoholu se nechce věřit, že by si chovanci pochutnávali na plzeňském.
Nejstarším specializovaným ústavem v Čechách byl Tollhaus pro 57 chovanců, součást Všeobecné nemocnice založené Josefem II. v roce 1790 a do provozu uvedené 2. ledna 1791. Na území Prahy byly později zřízeny další zaopatřovací ústavy pro duševně choré, jednalo se dům vedle kostela svaté Kateřiny (zakoupen roku 1822) nebo bývalý klášter servitů Na Slupi (odkoupen roku 1850 s rozsáhlou zahradou). Ale ani tyto prostory nestačily. Roku 1844 byla dokončena nová budova v zahradě Kateřinské ošetřovny a roku 1857 byly zakoupeny další pozemky sousedící se slupskými. V roce 1861 byl ústav převeden do správy zemí a stal se tak Zemským ústavem pro choromyslné. Stav na konci XIX. století zachycuje v hesle Blázinec Ottův slovník naučný1t. Království České má dva ústavy samostatné: v Praze a v Dobřanech (u Plzně), a dva ústavy filiální: v Kosmonosích (u Mladé Boleslavi) a v Opořanech (u Tábora). Dobřanský jest zařízen dle moderních požadavků. V poslední době zakoupen pro adaptaci zámek v Horních Beřkovicích u Mělníka.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2016.
Osvobozené Československo
Oběh platidel po druhé světové válce
Stará národohospodářská poučka praví, že přes měnu lze nejsnadněji a nejúčinněji vysávat porobenou zemi a Československo je toho zdárným příkladem. Otázkou obnovení poškozeného hospodářství se s blížícím koncem války stále intenzivněji zabývala exilová vláda v Londýně pod vedením Dr. Edvarda Beneše. Potíže, se kterými se tehdejší vedení muselo potýkat, však vychází už z předmnichovského vývoje.
Od Mnichova k Protektorátu
Po nástupu nacistů k moci a jejich narůstající agresi vůči okolním zemím se československé úřady od poloviny třicátých let začaly zabývat otázkou válečně-hospodářských příprav pro případ ozbrojeného konfliktu. V rámci nich rostly investice do armády na modernizaci výzbroje, školení mužstva či budování rozsáhlého systému pohraničních pevností. Prostředky se dílem hradily z řádných státních příjmů a částečně čerpáním půjček lombardováním státních cenných papírů (půjčka obrany státu, pokladniční poukázky). V roce 1938 se stát rozhodl splatit svůj státovkový dluh vůči centrální bance a současně financovat válečné výdaje tiskem nekrytého oběživa, díky čemuž byly stávající bankovky po 50 a 100 Kč prohlášeny za státovky. Jejich převzetím stát získal více než 3,7 mld. Kč, z nichž 2 miliardy použil na úhradu státovkového dluhu a jednu miliardu na splacení dluhu u Národní banky. Zbytek byl určen na krytí dalších závazků a případné budoucí mobilizační výdaje.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2015.
